Vloženo 29.6.2020

Berounka 2020 perem Pavly Čadové, admirálky Litohlavského loďstva

Čtvrtek:
Zítra vyrážíme na Berounku. Času dost… balit budu v pátek odpoledne. Mezitím přicházejí do zpráv na whatsapp fotografie od Danči, kde lodě jsou již připravené na autě. Že bych něco podcenila?? „Ne, jen blázní nebo se těší“ uklidňuji se. Koukám kolem sebe v kanceláři, blázinec obrovský a říkám si, že jestli se tu i zítra ukážu, tak se odsud v pátek nedostanu a rozhodně ne ve tři hodiny!!!! Naštěstí vstřícná šéfová mi ve svém vyčerpání z externího auditu dává dovolenou. Snad si to bude pamatovat i zítra, že mi ji dala….
Pátek:
V plánu bylo trochu se vyspat, kdo ví, co nás čeká v kempech. Šup, padla sedmá, malého vylifruju do školky a mám konečně čas pro sebe. Času dost….. V 10 h vyrážím do města nakoupit nějaké jídlo a pláštěnku. Musím být připravena na všechno. Poprvé na vodě, ještě s mrňousem. Musí být spokojený, ať si to taky můžu užít. Do košíku padají croissanty, perníčky, rohlíky, pitíčka, přesnídávky….. Bože, kam to všechno dám. Můj limit je jedna malá cestovka.
V 1 hod. začínám balit. Za půl hoďky musím mít hotovo, ať si můžu dopřát chvíli času pro sebe. Alespoň tu kávu!!! Skládám věci na gauč. Něco málo pro sebe, něco pro malého, nějaké hry pro děti a pro každého jedny boty. Hodina a půl pryč, ale hotovo. Začínám skládat věci do tašky… Vkládám boty, jídlo a tři čtvrtě tašky plné. Kam dám oblečení? Beru další batoh a cpu to tam. Hurá, vše nacpáno. Žádný kafe, jedeme….
15:30 vyzvedáváme Matěje: „Bože, ať nemá jen malý batůžek a stan se spacákem“. Je to dobrý, má stejný počet zavazadel.
Přijíždíme do kempu. Děti už lítají, je to dobrý, jsme na správném místě. Jdeme odnést věci. Stan, dva spacáky, dvě karimatky a cestovku. Vojta povídá: „Nemáte toho moc?“. Bere mě panika: „Bože jak moc, vždyť jsem se před chvílí ujistila, že toho máme akorát“. A to mám v autě ještě batoh. Z batohu si vytahuji pouze pytlík s penězi a říkám si, že fakt nesmí pršet. Vše je naloženo a už jen čekáme na lodě.
Lucka mi nabízí malé pádlo, co vyrobil Miloš. S nadšením ho přijímám s hloupou otázkou, jestli plave. No jasně, že plave, je to přeci pádlo… Cítím se více blonďatěji než obvykle.
Snažím se vnímat, co mi kdo říká, ale zvládám stěží hlídat pobíhající dítě natož se rozumně bavit s lidmi okolo. Ano, v tomto bohužel nejsem dobrá. „Prosím, nechtějte po mě dvě věci najednou“ říkám si pro sebe.
Manžel odjel, Honzík zkouší hloubku vody, kde mi svým „jej“ naznačuje, že už je daleko a jeho 14 kg. chtěl proud vody unést. Kdykoliv se na vteřinu otočím, je úplně jinde. Ale stále věřím, že ta hromada dětí okolo si ho všímá.
Je čas si jít pro lodě. Lodě rozdány, pádla hozeny na zem. Měla jsem si rezervovat loď? To mi zase něco uniklo? Beru pádlo a doufám, že mi nějaká loď zbude. S Irčou jsme už domluvené, že pojedeme spolu. Trochu je mi jí líto, že nejede se svojí rodinou, určitě by si to chtěli užít spolu. No ale co už. Od Pepy dostávám instrukce, jak se pádluje. Díky za to, asi bych se ze začátku dost nadřela, než bych si na to sama přišla. Vkládám své dítě do lodě a hned se se mnou hádá, že na zemi fakt sedět nebude. „Ne, neci“. Na zem, šup, teď není čas na to se dohadovat. V nadšení si ještě dá říct. Sedá na zem a jedem. Po pár otočkách jsem na to přišla a krásně jsme si dojeli až do kempu. Milenka si bere na starosti Honzíka a já s velkým DÍKY můžu alespoň odnosit ležón z přívěsu. Bože, tohle kdybych musela vést v lodi, tak mě trefí.
Honzík už u mě a mě čeká první stavění nového stanu. Vybaluji věci a panebože, kde je zase Honzík. Mé soustředění se zase točí kolem Honzíka a ne kolem stanu. Danča volá, že Honzík je u ní. Super!! Můžu se věnovat své činnosti. Se Zdendou a Karlem jsme odmaturovali ze stavění stanu. Vše je připraveno, je čas jít si dát něco ke snědku. Honzík mi hlásí, že „papat“. Jdeme tedy stát velkou frontu. Mezitím, co stojíme, symbolicky dělá u cedule s pivem, že čepuje pivo a já ho pokaždé musím vypít. Když už je to asi po dvacáté, opravdu toužím po tom, aby to pivo bylo opravdové. Hurá, objednány palačinky. Sedáme si s jídlem ke stolu. Honzík si dává první sousto a hlásí „hotovo, hrát“ a mizí v dáli. Mé psychické vyčerpání je ještě v tolerancích a tak běžím za malým a chvíli se ho snažím udržet u stolu, abych alespoň dojedla palačinky, na které nemam chuť, natož hlad. Od Monči dostávám skleničku vína, za které jsem neskutečně vděčná. Alespoň trocha radosti do toho zmatku. Rychle piju a mizím na pískoviště.
Sedící u dětského stolečku vzdávám boj o trochu vodácké kultury a přijímám úděl matky. Vytahuji hru „ruce nohy“, svolávám děti a jdeme hrát. Honzík se tu drží a já se cítím zase jako člověk. Pár minut ho vnímám mezi dětmi. A opět hledám Honzíka. „Richarda máte u nás ve stanu“ ozývá se. Honzík leží na návštěvě v cízím stanu a dokonce i spacáku. Kultivovaně si milostpán stihl sundat boty.
Od Lůci dostáváme svítící náramek. Honzíkovi ho přidělávám na nohu a doufám, že už se mi neztratí. Ejhle, všude se hemží děti s náramky. Škoda, že na něm není GPS….
Jdeme spát. Jsem vyčerpaná a když zavřu zip, tak alespoň nebudu muset dávat pozor. Za chvíli jen slyším „večerka“ a všechny děti jsou nahnány do stanů. Konečně zavládá klid, když v tom slyším. „Vojto, to je Vaše tráva?“ a odpověď: „Pojď, prodám ti“. „Snad to není náš Vojta“…. Ale říkám si, že maximálně se kluci poblejou a nebo budou dlouho spát….
Sobota:
Bože, to bylo v noci nařezaného dříví z vedlejšího stanu…. Naštěstí na to pán nebyl sám a jeho kolega mu pomohl. Jdeme si dát prima snídani a ještě lepší čaj. To je taková paráda, když je o mě postaráno a nemusím se honit v kuchyni. Honzík si dává svoji oblíbenou specialitu – suchý rohlík a je spokojen. Sbalíme stany, naložíme do přívěsu a pokračujeme v cestě.
S Irčou si pěkně povídáme a užíváme krás přírody. Honzíka to velmi nudí. Trapná matka si se mnou nehraje a řeší nějaké blbosti. Eliška mě při každé příležitosti vykoupe. Vždy si počká na správnou chvíli, kdy už začínám být suchá a šup!!! Příval vody. Za odměnu dostávají Honzíka na svoji loď. Honzík jako dvojí agent nabíjí zbraň a kropí všechny přítomné minimálně z metrové vzdálenosti. Schytává to i Tomáš, který jako kormidelník nemá šanci se metrovému hadovi ubránit. Blížíme se ke splavu a Irča hlásí, že se mi asi topí dítě. Vidíme hlavy ve vodě a řev. Je to dobrý, řev je pozitivní zvuk. Vracíme se a já mohu nadšeně plnit svůj úděl matky a utěšit si svého chlapečka. Alespoň chvíli nejsem ta vyčerpaná matka a cítím se k něčemu dobrá. Chudák Tomáš, který mi Honzíka zachránil, tak si vypral své miliony v Berounce a teď je musí sušit.
Čekáme frontu na hranolky… Mezitím si Honzík poroučí zmrzku a vypadá u toho hrozně přesvědčivě, jak když nedostal týden najíst. Irča s Milenkou mu to baští a já mu ji kupuji. Honzík si ukousne tak půl centimetru a končí. Naštěstí Jirka si ho bere a já jsem ráda, že nemusím zase dojíždět. Hranolky Honzík vdechnul a běží k okýnku a volá na slečnu, že chce ještě papat. Ta ho ignoruje a Honzík to vzdává. Po chvíli vidíme, jak pluje loď od břehu. Vašík leze úplně mokrý z vody a má nasazený poker face výraz.
Pokračujeme v cestě… Zastavujeme se na Kobylce. Honzík asi usne pod stromem. Najednou prochází Zdenda s Karlem a jdou za Terezkou na penzion. Malý oživne a jde s nimi. Musím tedy taky. Terezka na nás měla jen minutku, v kuchyni jeli bomby, ale rádi jsme ji viděli.
Končíme v kempu na Liblíně na Střelnici. Za námi přijíždí manžel Kája a já doufám, že si třeba malého odveze a udělají si chlapskej večer. Dáváme si pivo, které ani nedopiju. A konečně večeře. Dávám si rohlík s gulášem a sedím u stanu. Honzík si všímá tatínka a já mám konečně čas vypnout hlavu a v klidu si sníst jídlo, které je teplé a nikdo do něj přede mnou nenaslintal. Cítím se jak v nebi, to jsem si snad ani nezasloužila.
Tatínek odjíždí a kolotoč opět začíná. Tak ráda bych si sedla k ohni a bavila se jako člověk. Copak můžu?? Používám taktiku ze včerejšího večera. Vytahuji bublifuk a svolávám děti. Téměř všechny to baví, dokonce i mě. Určujeme si pravidla „zabíjení bublin“, kdy Vašík navrhuje je ničit pusou. Další návrh okem…. Vyhlašuji volný styl a kreativitě se meze nekladou. Martínek s Nikim mi ukazují své super nožíky, kdy si jen rychle nostalgicky vzpomínám, jak to bylo super, když mě babi s dědou jako malinkou nechali štípat dříví na ohýnek. O těch dvou jsem celý víkend skoro nevěděla a tak tiše závidím.
Jako další si bereme létající talíř. Naučil se s ním hezky i František. A jako poslední znovu hra ruce, nohy. Přidávají se i další děti z kempu. Opouštím je a nechávám je si hrát, protože můj kluk je zase někde pryč. Přidal se k partě jiných dětí vedle u stanu. Tatínci říkají, že jim to nevadí, ale když odcházím, tak se divně smějou a vkládají si hlavu do rukou. Doufám, že by mi řekli pravdu, kdyby jim to vadilo a nechávám si Honzíka hrát v cizím stanu s cizími dětmi. Musím být stále na dohled, kdyby se náhodou rozhodl někam jinam zdrhnout. Konečně čas jít spát a já ho mohu zase zavřít do stanu.
V kempu je hrozný bordel, zřejmě nějaký techno, reggae bůhvíco fesťáček. Ignoruji to, jsem tak mrtvá, že únavou s Honzíkem oba usínáme. Je 22:00, tak každou chvíli bude určitě klid. Opak byl pravdou.
Neděle:
Hudba trvala tak do tří ráno. Honzík se stále budil s výkřiky: „Jedem“. O Půl čtvrté konečně usínáme pořádně a vstáváme až v 6:45. Honzík mě probouzí se slovy: „Távat, pepe“ - „Vstávat a ven“. Snažím se mu vysvětlit, že se musíme převléct a dát trochu dohromady. Má trpělivost a dá mi alespoň 10 min.
Vyčistíme zoubky a jdeme balit stan. Mezitím do něj natlačím alespoň párek s rohlíkem a čekám si na vajíčka. Lehce podrážděná z neustálého dohledu nad Honzíkem a nevyspání čekám již druhou frontu na vajíčka. Připravuje se třetí várka, ale to už vzdávám. Prostě jsem protivná a jdu balit. Stejně by mě malý nenechal si tam počkat. Ulovila jsem si tam kousek božské bábovky a vděčně odcházím.
Dnes mě čeká cesta s Táňou. Naštěstí mohu sedět zase vzadu a nemusím nic měnit. Jsem ráda. Jen se obávám, že je malý tak unavený, že to bude mazec. Naštěstí byl až tak moc unavený, že celou cestu ležel v lodi a zpíval nám. Lehce připečená si beru tričko, které už ten den neodložím. Cestou si dáváme zmrzlinu. Zastavujeme se i na Krašově, odkud je nádherný výlet. Cestou dolů dostávám od Jarouška otázky, na které už zvládám odpovídat jen „Ano“ a a “ne“. Má ze mě srandu.
A je to tu, cílová stanice U Mloka. Dáváme dohromady lodě, sudy, pádla. Vypadá to, že i děti jsou všechny…. Opak byl pravdou. Posádka Maxovy lodě se rozhodla, že si to chtějí pořádně užít a chlapci se kousek před cílem ještě převrhli.
Baštíme oběd, já si nic kromě polévky nedávám, protože je mi jasné, že budu dojídat rozpihňané jídlo. Jenís zvládl dva knedle a já dotlačila zbytek. Na pivo není čas, dítě běží pryč. Lodě jsme odtahali 100 metrů daleko, protože benzín auta s přívěsem byl s přívlastkem zlata a majitel si ho šetří na zuby.
Letíme s dětmi k vodě, kde bude pasování na kapitána. Poplácáme děti pádlem, pogratulujeme k titulu, rozdáme placky a prcháme domů. V autě odpadáme. U větví kupujeme buřty, které si z vyčerpání ani neuděláme a já si řídím budík do práce až na sedmou. Jsem realista!
Už ale teď plánuju v hlavě, jak to zopakujeme a jak strašně báječný víkend to byl.

 

Obrázky ve fotogalerii

   Berounka 2020

 

Vloženo 20.6.2020

 Berounka 2020

Družstva mládeže TJ Litohlavy jedou v termínu 26.-28.6.2020 na Berounku.

  • Pátek: Splutí úseku Dolanský most – Nadryby kemp u přívozu.

  • Sobota: Pojedeme z Nadryb do Liblína. Možné zastávky na svačinku jsou Darová, Olešná, Kobylka. Končíme na Liblíně na střelnici (u brodu).

  • Neděle: Popoplujem z Liblína k Mlokovi. Zastávky Rybárna a Krašov.

Potvrzení účasti a stravování zasílejte na mail knekut70@gmail.com . Platbu na účet TJ Litohlavy proveďte do 24.6.2020. Prosíme o rychlé jednání.

seznam věcí a podrobnosti